Poporodní péče:
- pravidelná péče během šestinedělí
Poporodní péče... Co si pod tím představujeme? Jaká péče to má být? Je hodně informací o péči o maminku během těhotenství, o podpoře maminky během porodu, péči o miminko po porodu, ale jak se má pečovat o ženu? Vždyť není náhoda, že období po porodu má svůj speciální pojem a přímo z něj slyšíme 6-nedělÍ= 6 týdnů neděl(at)!
Mám pět děti. Jak jsem to měla já (to je snad odpovědí proč dělám to, co dělám ):
Já si ještě pamatuji, jak po narození první dcery přišla babička manžela, stařena původem z malé ruské osady a řekla: "Tady máš povivalník (dlouhý kus látky, tenrát už jen bavlněný, z nějaké prosté, dostupné látky, když nebyl "pravý"- prý je to lepší, než nic). A 40 dnů- žádné návštěvy, žádná zahrada (bylo to zrovna na jaře, tak proto ta připomínka) a klid. Dávej pozor- oblékej se, nesmíš se vystavovat chladu (já jsem si ale říkala, že když se otužuji a pravidelně již roky se koupám v pramenu, celý rok, tak prochládnutí mi nehrozí). Jenže já jsem se cítila nadšeně a chtělo se mi být činná- uklidit, připravit večeři (manžel byl celý den v práci), vyprat, topili jsme tenkrát uhlím...Bolela mně záda po epidurální anestezii. Byla jsem po císařském, naučila jsem se dávat si injekce oxytocinu (předepsali mi to a já jsem pro něj nechtěla chodit za sestřičkou) a ošetřovat si ránu se zrcadlem v ruce. Tak snad sedmý den po porodu jsem si ošetřovala ránu a najednou v zrcadle uviděla, že se cca 0.5cm otevřela (!!) Byla jsem polekaná, lehla jsem do postele a řekla si "Dost! Dohrála jsi!" Následující dny jsem se skutečně hodně šetřila, dělala jen nezbytné- moc prádla jsem neměla, protože již v porodnici jsem dávala dcérečku nad umývadlo nebo misku a málokdy jsme měli mokré oblečky. Kojila jsem. Žili jsme jen naší malou rodinou, rodiče- jedni ve městě, druzí v sousedním regionu, moc pomocníků nebylo, ale jde to i tak,navíc když jsi mladá, nadšená a optimistka :) Jen bříško se mi moc nevrátilo na místo, bylo vidět, jak tělo pod linií jizvy a nad ní "žijí svůj oddělený život", nemají potřebnou pružnost.
Příprava na těhotenství, přirozený porod,
Přišla ke mně informace, že po císařském řezu ne jenom, že je možné rodit přirozeně, ale je to dokonce vhodnější - pro tělo, pro zdraví, pro budoucí plodnost. Připravovala jsem se na ten přirozený porod ještě před početím.
Po druhém (domácím) porodu jsem byla v sedmém nebi, dokázali jsme to(!), po císařském a těch strašných varováních to bylo jako zázrak, jako největší a nejdůležitější, co se může stát... Přijela tchyně a nabídla, že na par dnů vezme starší dceru (měla skoro 2 roky) k nim (poprvé jela někam bez nás, nepotřebovala jsem to, ale nebránila se tomu), manžel zase celé dny v práci, bydleli jsme v domě, kde byl k dispozici plyn, koupelna i wc, pračka, takže mnohé věci byly jednodušší a byl leden - zahrada nevolala :) Zase podvazování bříška (podle babiččiné rady), odpočívala jsem jak to šlo, pila bylinkové poporodní čaje, homeopatika... Bříško po přirozeném porodu bylo mnohem krásnější, než před druhým těhotenstvím.
Přestěhovali jsme se do města. Už nebyla ani zahrada, takže by se dalo rodit i přes léto a netrápit se, že nemůžu na zahrádku.
Třetí těhotenství bylo krásné. Porod také, už jsem věděla, že to jde, že dokážu to, během porodu jsem si přála více ponořit se do sebe sama, naslouchat si. Manžela jsem probudila jen na samotné zrození miminka. Byla jsem sama jak během porodu - všechno jsem chystala (včetně zahřívání vody do vany na sporáku), tak i po porodu- byla jsem brzy na nohou- péče o domácnost, starala jsem se o dvě starší dcerky... Podvazování, bylinné čaje a homeopatika - co jsem si dopřála a nemyslela jsem, že se nějak ochuzuji. Měla jsem štěstí, že po několika měsících po zrození dcery jsem poznala ženu, kterou zaujal můj přístup k dětem a tak nabídla mi možnost vést hodiny pro děti s tím, že tři dcery mohou vždy být se mnou.
Byla to vedoucí psychologického centra. Ale kromě zajímavých hodin jsme získaly kruh žen, se kterými jsme chodily do bani (ruská sauna) na břehu Dněpra. Byl to kruh žen (6-10žen ) i s dětmi (3-15let), ve kterém jsme zažívaly mnohem víc, než jenom saunu a koupání v řece- sdílení i individuální terapie, masáže s bylinkami a oleji, naslouchání sobě i naslouchání jiným, dávání a přijímání... Myslím si, že toto bylo jedno z mých nejkrásnějších období ve smyslu ženských kruhu a přátelství. Proto, už později po porodu, cítím, že těmito kruhy (jednou týdně baňa, jednou- dvakrát různé psychologické techniky, dvakrát týdně - setkání rodinného klubu Škola Radosti) jsem celila svoji duši a tělo a pocítila jsem, co znamená rozkvést po porodu.
Syn a dcera se narodili na Moravě. Trávím hooodně času doma, dá se říct, že jsem doma pořád. Po porodu jsem měla dost pomocníků (tři dcery a manžel), ale stejně jsem málo ležela, nedopřála jsem si žádnou péči, bolela mě záda (už od poloviny těhotenství), ale i toto jsem spíše jenom překonávala... Hlavně po zrození pátého dítěte - snad už druhý den jsem byla na nohou, brzy jsem začala šít (vždyť to nic není!- jenom sedím na židli, všechno děla stroj), brzy jsme začali jezdit do svého prostoru v Bílých Karpatech (zahrádka, chladnější počasí apod.), pak na výstavy atd.
Když byl nejmladší dceři skoro rok, říkala jsem si, že to snad není možné - vyčerpání, pořád jsem ještě optimistka, ale cítím, že nedokážu moc utáhnout, ani fyzicky, ani emocionálně... A začala jsem hledat, jak z toho ven. Našla jsem více odpovědí, ale jedna mi přímo svítila a hořela: Poporodní péče, co je důležité pro ženu po porodu, jak se o ženu starat (případně jak se postarat o sebe sama)... a na obrázku ruce jedné takové pečovatelky... Anna Gedre... thajská masáž abdominální zóny (já, která je spíše na všechno slovanské, blízké, místní, najednou slyším na nějakou thajskou masáž!), pak se dozvídám od Anny, že ona se přímo zamilovala do této masáže a tradice poporodní péče, protože skutečně je v tom ukrytá veliká síla, je to něčím hodně podobné tomu,co se dělalo v Rusku a na Ukrajině...
Zavinování. Co to je?! Přečetla jsem několik zpětných vazeb od žen, které zažily zavinování s Annou, pak spoustu dalších - jiných zavinovalnic. A bylo jasné - já to potřebuji! Komplexní péče a přechodový rituál pro ženu po porodu. Vím, že to potřebuji! Tu péči i ten přechodový rituál. Mohla jsem zajet za Annou do Oděsy, vždyť sousedí s regionem, odkud pocházím. Ale cítím, že nechci to jen pro sebe, je to tak potřebné tady, v tomto západním světě, plném spěchu, aktivit, honby za blahobytem, jistotami a zážitky... mladé maminky často i bez tatínků, mladé rodiny často bez rodičů nablízku, muži v práci - žena doma sama na všechno... Vrátit poporodní péči, aspoň těch 6 týdnů! aspoň 4!... i kdyby jenom 2 týdny v klidu, v teple, opečovávaná a podporovaná - tímto žena dostává možnost se zotavit, "poskládat se", obnovit se a pak i rozkvést. Je to důležité - pro ženské zdraví (fyzické i psychické), pro vztah s mužem i pro vztah s dítětem, pro touhu po dalším miminku, pro to aby spokojená žena pak byla zdrojem, čistým pramenem Míru, Světla a Lásky- ve vztahu k sobě, k muži, k dítěti -dětem, rodině, rodu, okolí, atd.
---------------------------------
Anna Gedre (Oděsa, Ukrajina), dula na cestách, dělá zavinování, maminka 3 děti, vdaná
(ze sdělení Anny na její stránkách)
Když se mi před 8 lety narodila dcera, neměla jsem žádné pomyšlení na to, že je potřeba nějak se obnovovat po porodu. Jakékoliv návrhy, že by mi někdo pomohl mne jenom rušily. Cítila jsem se dobře a všechno jsem zvládala sama. Ale moje maminka cítila, že to není v pořádku a během prvního měsíce po porodu navštěvovala mně každý den, protože "tak má být!"
A tak vidíme obrázek, jak se vytrácí tradice: já jsem nevěděla a nerozuměla proč toto je potřebné, moje maminka si pamatovala, že je to důležité, ale už nevěděla proč.
V současné době nám nová vlna přinesla starobylé tradice různých kultur, včetně slovanské, ale když čteme o zavinování, může se při tom zdát ,že poporodní obnovení je velmi složité. Měl by přijít někdo, kdo to zná a umí, a udělat novězrozené mamince dobře. Zápornou stránkou tohoto přístupu je, že na toho, "kdo ví a umí" přeložíme veškeré naděje, proto před jeho příchodem, stejně tak po jeho odchodu (přes veškerá upozornění) život běží "jako vždy" a doporučení k poporodnímu obnovení se ignorují.
Zavinování je skvělé! A to říkám ne jenom proto, že o umím a dělám. Ale zavinování není dostupné každé ženě. Že by to mělo znamenat, že poporodní obnovení je věci těžko dostupnou a složitou?
Hloubala jsem ve třech tradicích (mexická, slovanská a thajská) a na základě vědomostí o poporodním obnovení jiných národů, vyvozuji výsledek: poporodní obnovení je dostupné prakticky pro všechny ženy.
První - krása, která má obklopovat ženu, být součástí její všedních dnů.
Druhý - teplo. Žena má být zahřívaná všemi možnými způsoby a má být chráněná před chladem. V Thajsku ženu nepustí ven, když prší, a hned jak začne pršet zavírají okna a dveře. Žena nemá umývat vlasy, protože přes mokré vlasy snadno se ochlazuje hlava. V Čině mají stejnou tradici. Slované mají baňu (saunu), a Mexičanky- temaskal. Teplo- hlavní podmínka úspěšného poporodního obnovení. Takže dbejte na teplo! K tomuto přispějí i teplé oblečení, i baňka (sauna) s věnikami ("metlíčky" = otýpky mladých větviček z určitých stromů a bylin) i teplý dům, teplé jídlo a pití, teplá vana nebo sprcha, teplé oleje na tělo i teplá duševní nálada.
Třetí - bylinky. Každý národ má své bylinky pro obnovení. Moje přesvědčení: je potřeba používat ty bylinky, které rostou co nejblíž. Vždy se najde bylina, která plní to, co její slavný "zámořský sourozenec" z reklamy. Pití bylinkových nápojů, koupání v bylinkách, používání ve formě kompresů a oplachování potřebných míst- je to dostupné a jednoduché. Přínos- obrovský.
Čtvrtý - péče o bříško.
Masáž bříška. Teď se nejedná o viscerální masáž, kerou poskytují odborníci. Stačí i jednoduché pohlazení. Naše maminky a babičky v dětství hladily nám bříška, a teď my můžeme toto dělat pro sebe. Thajci ne nadarmo říkají, že ženy po porodu jsou stejně slabé, jako jejích miminka a proto potřebují stejně pečlivou a jemnou péči! Zahřejte trochu oleje a pohlaďte svoje bříško nebo požádejte o to manžela, maminku, kamarádku. Je to příjemné fyzicky, a psychologicky - je to poznávání nového, pozměněného těla, projev zájmu a péče.
Podvazování bříška. I nejsložitější indonezijské podvazování je možné se naučit, ale není to nutné. Minimálně podvazujte bříško - to také dá hodně. Podvazování je snad ve všech kulturách. Je to rutinní záležitost - nemusíte být umělkyni, abyste se podvázala, ale pravidelnost- je důležitá- samodisciplina! Jestli se budete podvazovat prvních 40 dnů po porodu, tělo se vám odvděčí.
Pátý - jemný vztah k mamince. Ve všech kulturách maminky měly ležet, neměly pracovat ani v domácnosti, nosit těžké věci a chodit na daleké vzdálenosti. Prvních 40 dnů maminka má dostávat péči stejnou, jako miminko. A pak PO-STUP-NĚ míra této péče klesá.
Toto všechno je dost jednoduché a dostupné. Věřte, když budete dělat už jen toto, obnovení proběhne jak má, protože toto je odvěká moudrost, která narazila o naší technokratickou dobu. Ale moudrost přetrvává, protože bez ní to prostě nejde. Protože jsme pořád ženami, ve svém základu jsme stejné, jak i před stovkami let, stejně tak rodíme děti i dnes. Potřebujeme se obnovovat. A pak budeme pomáhat obnovit se svým dcerám, a ony- svým, a tak z generace na generaci, navěky věků!
Irina Gulěvič (Tver, Rusko), psycholožka, dělá předporodní a poporodní přípravu a rituály, provádí zavinování a nově i učí. Je matkou tři děti, vdaná.
Irina mi pověděla o tom, jaká měla šestinedělí. Po zrození první dcery brzy ucítila potřebu žít společenský život, byla aktivní, zajímala se o různé kroužky, založila s kamarádkou výrobu těhotenské a kojící módy. .....
Po druhém porodu naopak byla doma, v klidu prožila šestinedělí, skutečně si to užila.
Poprosila jsem ji, aby Irina sepsala své poporodní příběhy. Tady je máte:
Poprvé jsem byla těhotná před 10 lety. Tenkrát jsem pracovala v regionálních
novinách a byla jsem spokojená v práci, proto jsem si celý první trimestr plánovala, že se vrátím do práce, až dítě bude mít rok… nebo rok a půl. Vždyť
je to tak běžné, svěřit dítě do školky a vrátit se k normálnímu životu. Ale
postupně tato myšlenka mizela. Čím víc jsem četla některé diskuze LJ
(LiveJournal), který tenkrát byl velmi populární, tím víc jsem objevovala, že
život s dětmi je něčím úplně novým a neznámým pro většinu mých přátel.
Tenkrát byla celá moje pozornost věnovaná porodu. Co je potřeba udělat,
sníst, čím se namazat, co zazpívat a namalovat, abych porodila „dobře“ a
„správně“. Na co bych měla myslet, na co se naladit a komu se pomodlit…- já
speciálně přeháním, ale doopravdy tento celý proces „před“ považovala jsem za
velmi důležitý. A porod - jako vrchol „těhotenské kariéry“. Jako vrchol hory,
který zdolá jen ten nejvytrvalejší a statečný. Všechno pro to, aby uviděl rozbřesk
nového života, aby se dotknul slunce.
O tom, jak se z té hory sejít dolů nikdo nic neřekl. Ani jestli
z druhé strany budou schůdky, kamenitá cestička nebo snad oslík a
průvodce. Také nikdo neřekl, že pro začátek by se shodil polštář
s kyslíkem a pořádná hůl, o kterou by se dalo opřít během sestupu. Ani jak
dlouho sestup potrvá - týden, měsíc, rok- také nikdo neprozradil.
Nejdůležitější - dobře porodit a pak to nějak bude. A nějak to bylo, řešili jsme
to za pochodu. Nebylo žádné povědomí, jak se obnovovat po porodu. Dokonce
nebylo ani tušení, že mě jako mamince, která ještě někdy do budoucna plánuje
rodit dětí, je potřeba se nějak obnovovat. A proto já jsem přesně tak i
prodělala své poporodní období - nijak.
Dá se říct, že snad všechno, co jsem se dozvěděla o něco později, až když jsem se
stala zavinovalnicí, bylo během prvního poporodního období porušeno. Již během
prvního týdne našeho společného života s novorozenou dcérečkou naše 1+kk
se stala „průchozím dvorem“ - přátelé, kteří nám chtěli pogratulovat a příbuzní,
kteří nás chtěli poučit o životě.
A co to znamená? Že jsem umývala podlahy den co den. Nepotkali jsme vhodného
zdravotníka, ani laktační poradkyni. Po týdnu jsme jeli do nemocnice se
žluťoučkou dcérečkou. Myslím si, že snad poprvé o tom píšu, roky jsem
„nepamatovala“ na těch několik dnů v nemocnici. Psychika je šetrná a
chránila mě před traumatickými vzpomínkami. Po propouštění z nemocnice
začal normální život.
Samozřejmě, že jsem neležela. Jejda, proč bych, vždyť jsem měla „hromadu“ sil!
A tuto hromadu jsem využívala na mnohahodinové procházky s nosítkem.
Strava byla obyčejná: hodně čaje s mlékem (abych měla mléko), šátečky
s tvarohem (protože měla jsem velkou chuť na sladké), ovoce a zelenina
(protože bylo léto). A jak to dopadlo: ke konci poporodního období a mnohem
později moje bříško viselo a to i při tom, že mám štíhlou postavu, také jsem
měla hemoroidy a hyperlaktaci…
....
Druhý porod byl za čtyři roky. A to jsem již věděla, jak důležité poporodní
období je. Je to těch šest týdnů, o kterých mluví nejenom lékaři, ale i
psychologové. Je to těch sakrálních 40 dnů, na které nás upozorňuje tradice. Bylo
to pro mě důležité. A stalo se to důležitým i pro moji rodinu. Možná si na něco hned nevzpomenu, ale přibližně tak bylo zorganizováno moje šestinedělí:
-Měsíc a půl
veškeré kontakty byly naprosto minimalizovány. Během prvního týdne nás navštívila laktační poradkyně a soukromá pediatrička. Obě byly jak se říká „přátelské“ (k
dítěti i rodině), proto na to máme jen ty teplé vzpomínky. A teplo je velmi
důležité pro novorozenou maminku. Teplo ve všem: v jídle, pití,
komunikaci. Pak ještě za týden až dva navštívila jsem rodiče, kteří bydlí jen
pár kroků od nás. Pak ještě po dvou týdnech - další návštěva, tchyně a švagrova.
- Celou domácnost měl na starosti manžel. První týden pro mě on připravoval můj
oblíbený nákyp z různých kašiček a tvarohu. Někdy si dělám legraci, že
bych mohla rodit častěji jen aby on mi to zase připravoval! Všechna jídla během
tohoto období byla teplá: kaše, pečené jablka se sušeným ovocem, polévky,
dušená zelenina. V termosce na stole vždy jsem měla poporodní čaj.
- Aby starší dcera měla dost pozornosti, manžel uspořádal svůj pracovní plán
tak, aby s ní trávil více času.
- Já jsem pořad ležela. Prvních pár týdnů jsem vstávala jenom na záchod. Jako
vložky jsem používala složené bavlněné plénky. Po každé návštěvě WC jsem šla do
sprchy, abych si opláchla rodidla obyčejnou čistou vodou. A ještě objev: čurat přímo ve sprše a polévat si rodidla teplou vodou, hodně to pomáhá,
zklidňuje a snižuje bolestivé pocity. Očistky přestaly dost rychle.
-Hladila jsem své bříško. Tenkrát jsem ještě neznala techniky samomasáže,
bylo to intuitivní. Mně se tak líbil můj porod, mně se tak líbilo mé tělo! A
chtěla jsem se mu odvděčit. A tak jsem jednoduše hladila bříško. Zdálo se mě to
až neuvěřitelné, když každé ráno jsem se dívala shora dolů a viděla, že bříško
se den ode dne zmenšuje. Den ode dne bříško bylo menší a menší! Od jednoduchých
doteků. Od jednoduché vděčnosti.
- Každodenní sprcha - to je můj objev po druhém porodu a radím to ženám na svých
konzultacích. V čem je blahodárnost jednoduchého každodenního sprchování?
Za-prvé, žena má 10- 15minut být sama sebou (sama se sebou). V takové chvilce si může dovolit pustit kontrolu, uvolnit se a jen být. Uvěřte, že během těchto
minut se za dveřmi koupelny nezhroutí svět (ze začátku asi budete usilovně
poslouchat )! Ba naopak,
tam se teď buduje vztah jiných členů rodiny a miminka. Pravidelnost je důležitá.
Jestli jste před tím neměla zvyk mít osobní prostor a čas, tak buďte
připravená, že ze začátku domácí budou „volit“ starý režim: budou ťukat na
dveře, nakukat a ptát se „Tak co, už jsi hotová?!“ I já jsem to měla přesně tak. Až ostatní (i já)
pochopili, že každodenní ranní sprcha (ale klidně to může být i večerní
bylinková koupel atd.) je novou, potřebou pro mé psychické a fyzické zdraví a je novou realitou- uběhlo snad měsíc a půl.
Můj program poporodní obnovy byl tenkrát dost intuitivní, ale velmi cenný a
přínosný pro mě. Už tak prosté a jednoduché věci umožnily, abych k sakrálnímu
40.dni jsem přišla plná sil.
TVOŘIVÝ VÍKEND V ŽENSKÉM KRUHU PLÁNUJEME NA 24.-25.11.1018